První česká expedice přešla Špicberky

České polární expedice, která se pokusila přejít arktické pohoří Špicberky od západního na východní pobřeží a zpět, se účastnilo pět zkušených polárníků. Celou expedici připravil a vedl jeden z nejznámějších českých polárníků Ing. Miroslav Jakeš (první Čech, který došel pěšky na severní pól v roce 1993).

Přechod pohoří trval necelých deset dní a expedice při něm urazila asi 200 kilometrovou trasu arktickou pustinou. Na trasu jsme vyrazili 4. května 1998. K navigaci se používal systém GPS, který využívá americké navigační satelity. Celou cestu expedice postupovala na lyžích nebo pěšky, přičemž si každý nesl veškeré zásoby a potřebnou výstroj na zádech a na saních. K nezbytné výbavě patřily i tři zbraně (dva revolvery ráže 9 mm a jedna brokovnice), což je povinnost nařízená úřadem guvernéra. Je to z důvodu obrany při napadení ledním medvědem. Zátěž každého člena se pohybovala okolo 35–40 kg.

Průběh pochodu byl stanoven již několikrát ověřeným způsobem a to tak, že deset hodin denně se šlo, přičemž každou hodinu se dělala krátká přestávka na lehkou svačinu a šálek teplého čaje z termosky. Oblečení se skládá ze samých speciálních materiálů, počínaje spodním prádlem a konče péřovými bundami. Já sám používám i speciální polární boty od kanadské firmy SOREL, kterých jsou v ČR prodány pouze dva páry. Je to obuv, která je výrobcem garantována až do -74 ºC !

Většinu ostatní výzbroje mám od svých sponzorů, zvláště pak od firmy CAMPING GAZ, která prodává výrobky americké firmy COLEMAN. Na oplátku této firmě předám cenné zkušenosti o této výstroji, kterou mám možnost testovat v extrémních podmínkách. Loni to byl například nový model stanu, letos zase benzínový vařič, ve kterém hoří snad všechno od nafty přes petrolej až po normální benzín.

Další velkou část zátěže tvoří potraviny. Musí být kaloricky vydatné, ale nesmí zase moc vážit. I na nějaký ten pamlsek se najde místo. Převážnou část tvoří instantní potraviny  – polévky, kaše, sušené salámy a ovoce. Veškeré potraviny mám od dalšího sponzora a tím je firma REWE provozující u nás síť prodejen PENNY MARKET. Vařit se musí před stanem, aby vůně z potravin nenasákly do plachty stanu a ostatních věcí, což by pak celý den lákalo polárního medvěda. Ten tyto pachy zachytí ve zdejším čistém ovzduší až na 30 km!

Celé souostroví ŠPICBERKY má rozlohu 39 000 km² a žije zde asi 3 000 obyvatel, ale také 4 000 ledních medvědů. Místní obyvatelé žijí v pěti osadách, převážně na pobřeží z čehož je největší LONGYERBYEN  – hlavní město Špicberk (asi 1 200 obyvatel). Správní zřízení je norské, obyvatelstvo je tu norské a ruské. Jediný průmysl je zde těžba uhlí, čehož obě strany využívají. Je zajímavé i to, že podle mezinárodní úmluvy z roku 1920, mohou využívat nerostné bohatsví i ostatní státy, jichž je asi čtyřicet, nevyjímaje ani Českou republiku. Těžba je ale tak nákladná a náročná, že ji jiné země nevyužívají a i současná těžba spěje k postupnému útlumu. Letos v březnu zavřeli Rusové své druhé největší doly  – Pyramidy, kde bylo asi 650 horníků. Budoucnost Špicberků bude patřit turistickému ruchu, který začala Norská vláda v poslední době podporovat. Poloha souostroví (přibližně 1 000 km od Severního pólu) je velice atraktivním místem pro bohaté turisty z celého světa. Například 1 hodina vyhlídkového letu vrtulníkem stojí 17 000 NOK.

Po úspěšném přechodu Špicberk se celá expedice vrátila do místa svého startu  – městečka Longyerbyenu (hlavní město). Během cesty má člověk vytvořenou určitou touhu po normální stravě a tak první kroky v civilizaci vždy vedou do prodejny potravin nebo bufetu. Někdo se těší na sklenici piva (půllitr stojí asi 200 Kč), jiný třeba na čerstvé teplé rybí karbanátky. Takto jsme se rozprchli po městečku s tím, že každý si zařídí co potřebuje a sejdeme se v přístavu u zamrzlého mola a odtud půjdeme společně po zamrzlém moři na letiště které je asi 4-5 km za městem.

Odtud pak druhý den letadlem domů (…do Podolí, do lékárny… viz. Jára Cimrman  – Dobytí Severního pólu). Všichni šli na místo srazu po ledě směrem do města, já sám od místního kostela, tedy z jiného úhlu. Na led jsem vstoupil v zátoce za přístavem a vydal jsem se směrem k molu. Bylo asi okolo třiadvacáté hodiny, sníh křupal pod nohama a začínalo chumelit. Nikde nikdo, jen osamělý polárník uprostřed zamrzlého zálivu. Na cestu jsem si ani nebral lyže, byla to už vlastně jen závěrečná procházka, která však mohla skončit tragicky. Byl jsem tak asi 150 m od břehu a najednou mám pocit, že se led pod nohama nějak hýbe.

Než jsem se stačil rozhlédnout, co se děje, praskla pode mnou asi tři metry velká kra, já spadl na záda a po nakloněné kře se propadal do ledové hlubiny. Vše se odehrávalo strašně rychle. Věděl jsem, že šance na záchranu jsou minimální. Byl jsem smířen s tím, že zde mé cesty končí. V ledové vodě Severního oceánu jsem byl už po pás a dále jsem jel pod asi metr silný led. V tom se mi podařilo pod vodou zapřít nohu o protější kru, a jediným mohutným odstrčením jsem se doslova katapultoval na pevný led. Ještě jsem ramenem narazil na saně, které byly neustále zapřaženy za mým batohem. Kra, kterou jsem před vteřinou opustil, se s ohromným plesknutím vrátila zpět na své místo a vychrstla okolo sebe asi 30 m velké jezírko vody, uprostřed něhož jsem se nalézal.

O celé expedici jsem točil dokument, který byl odvysílán na ČT2 v pořadu EGO 11. srpna 1998.

Špicberky/Svalbard

Encyklopedie Diderot definuje rozdíl mezi Svalbardem a Špicberkami takto:
Svalbard – norské autonomní území v Severním ledovém oceánu, správní středisko Longyearbyen. Zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.
Špicberky, norsky Spitsbergen – norské souostroví v Severním ledovém, součást norského autonomního území Svalbard.

text a foto Václav Sůra, 15. květen 1999